Na prknech, která znamenají svět

8. června 2014 v 10:10 | @Mia |  Téma týdne
Je to už asi 4 roky od chvíle, co jsem si poprvé stoupla na jeviště. Od té chvíle jsem si zkusila jaké je to se na čtyřicet pět proměnit v šotka, jak správně "divadelně koketovat" i jaké je to ležet na jevišti a volat o pomoc. Spoustu lidí chce být herci. Asi v tom vidí popíjení šampaňského, jezení kaviáru a uživání si svých patnácti minut slávy. Možná za tím nevidí té spoustu práce, ale jen ten pocit.
Pocit, jaký vlastně? Taky ho při každém hraní zažívám, ale jaký vlastně je? Nervozita smíšená s radostí, lehce inspirovaná vášní s lehkým napětím, zdali to vyjde. Nebo snad pýcha oplývající únavou ze všeho toho snažení? Radost a zároveň ten děsivý neúspěch. Ta myšlenka ve vaší hlavě, která vám říká, že se lidem nebudete líbit, že se nezasmějí, nebo se naopak pousmějou v nevhodnou chvíli. Smíšení všech pocitů naráz, které musíte při vstupu na prkna nechat za sebou a jen hrát. Hrát...Naistalovat si jiné pocity, které vám zřejmě nikdy nepatřily. Stát se člověkem naprosto nevysvětlitelným pro váš reálný život. Zavrhnout své myšlení a naprosto se změnit.
Ve spoustě vztahů se partneři navzájem snaží změnit, vetšinou marně. Jenže vy tu nemáte za úkol změnit nějaké své zlozvyky, ale třeba své pohlaví, věk, svůj pohled na svět. Netvrdím, že herectví je nějaké těžké břemeno tahající vás ke dnu. Naopak jsem toho názoru, že hercem může být každý. Jen to v sobě musíte objevit. Přestat se bát a být otevřený a upřímný své roli. Zapomenout na realitu a jen hrát. Zažít ten pocit, který stejně jako přišel, tak po chvíli zase odejde. Pocit, který vám bude v realitě chybět.
 

Milionový účes

25. dubna 2014 v 22:46 | @Mia |  Nesmysl
Ačkoliv nejsem velkým příznivcem umělého zkrášlování, rozhodla jsem se přece zase jednou navštívit svou kadeřnici. Každý v mém okolí tvrdí, že patří mezi ty lepší "odrůdy" tohoto povolání, musím se ale přiznat, že já bych si i tak vlasy raději ostříhala doma.
Už když přijdu do salonu zachvátí mě pocit, kterým většina lidí trpí při vstupu do zubařské ordinace. Žaludek se mi sepne a z hrdla mám problém vydat jedinou hlásku. Pohledy zaměstnanců, které jakoby křičely, že moje vlasy nejsou dostatečně extravagantní pro tohle místo mi na odvaze moc nepřidají. Netuším jak se správně položit do jejich umyvadla, aby mě ještě týden potom nebolelo za krkem, stejně tak si nedokážu představit konverzaci na úrovni mezi mnou a slečnou Kadeřnicí. Ano, musím uznat, že jsem ráda, že má kadeřnice si se mnou povídá a dokonce mi tyká. Mohla by si však všimnout mého nezájmu v tématech jako jsou televizní pořady, které již dávno spadly pod mainstream. Nakonec mi vlasy profoukne, napaplá do nich látky zvláštního skupenství a lehce je natočí, aby si mohla účtovat o třetinu víc.
Ohledně práce odvedené na mých vlasech si stěžovat rozhodně nemůžu. Bohužel je to jediné plus této profese, které mě napadá a díky kterému jsem toto povolání ještě zcela nezavrhla.
A ty? Jsi egoista, který to nedokáže ocenit jako já, nebo všechny své peníze schováváš jen pro tento typ služeb?

Legenda jménem Elvis (a jeho pánev)

17. dubna 2014 v 10:53 | @Mia |  Recenze
Autor: Michael Cox
Ilustátor: Philip Reeve
Překladatel: Robert Novotný
Edice: Drazí zesnulí

Většina z vás si asi po přečtení edice s názvem "Drazí zesnulí - od tvůrce Děsivých dějin" řekne, že je to jen nějaká knížka pro malé děti. Takto jsem se nejdřív zmílila i já.
Knížku jsem si chtěla přečíst hlavně proto, abych našla odpověď na otázku: "Proč tolik lidí v mé generaci nemá Elvise rádo?" Odpověď na tuto otázku jsem však nenašla, jelikož po přečtení knihy se Králi nedá vzhledem k tomu co dokázal nic vyčíst. Zatímco většina celebrit poslední doby ráda ujíždí na drogách, Elvis proti nim bojoval. Měl samozřejmě nějakou svou závislost, kterou kromě žen bylo jídlo. Muž dnes známý jako Král Rock´n´Rollu si v nezdravém jídle naprosto liboval. Jeho uspěchaný životní styl mu tento zlozvyk pak jen pomáhal více vyhrocovat. Podle knížky se Král jednou rozhodl letět přes polovinu Ameriky jen proto, že dostal chuť na svůj oblíbený sendvič. Něž ho však začnete za něco takového odsuzovat, přečtěte si následujících pár řádků.
Král byl známý pro svých mnoho tváří, někdy by si za pár centů nechal vrtat koleno, jindy rozdával Cadillaky náhodným lidem na ulici. Rozjel vlastní kampaň proti návykovým látkám (hippiesákům, kteří mu brali fanoušky) a na podporu zdravého životního stylu a zároveň trávil dny vysedáváním u televizí (většinou je vypínal pistolí). Nic ho nebavilo víc, než si dělat legraci z ostatních lidí a přesto to byl uhlazený, trochu rebelský gentleman. Co však pro něj mělo vždy stejnou a neměnnou hodnotu byli jeho fanoušci (a to hlavně ti rodu ženského). Byl schopný se pro ně roztrhat (mluvíme-li o jeho šatech, pak doslovně) a to ikdyž by mu mohlo jít o život. Jedním z jeho zvláštích zvyků bylo se před koncertem nalít různými solnými roztoky a spoustou vody, jen aby se pak na pódiu více potil. Tehdy se to ze zvláštního důvodu bralo jako neskutečně atraktivní věc. Takové hrátky se solí však mohli vést až k infarktu. Mezi méně nebezpečné způsoby jak rozječet davy fanynek patřilo házení spocených ručníků či rozžvýkaných žvýkaček do publika. Kvůli svým fanouškům také Elvis uspořádal v roce 1968 svůj comeback před kterým držel spousty naprosto nesmyslných diet. Dietu také držel v době, kdy vydechl naposled. Král zemřel ve 44 letech ve spánku. Jeho druhá žena Priscilla ho ráno našla na toaletě hlavou spadeného na kobereček. Jen za 24 hodin se u jeho domu, zvaného Graceland, shromáždilo více než 75 000 fanoušků.
Sposta lidí si o edicích tohoto typu myslí, že jsou to jen "špeky" vytažené bez kontextu. Pravda to sice není, avšak původním úkolem těchto knih bylo přitáhnout mladší čtenáře, aby si i ta "naděje národa" konečně přičichla k něčemu, co vypadá jako kniha. Takže ano, najdete tu spoustu zajímavých informací, avšak alespoň já jsem v nich kontext viděla. Dozvídáte se zde například jak to bylo se zubem, který měl Elvis zabodnutý v plicích, proč si při natáčení jednoho filmu nechtěl sundat košili nebo kolik na něm vydělali a stále vydělávají jeho manažeři, ochranka, ale také imitátoři. Poslední stránky knížky se tedy věnují tomu, jak zapůsobit na publikum, tak jak to dokázal jen Elvis.
Většina lidí si dnes pod jménem Elvis Presley představí muže s nagelovanou hřívou a svůdnými pohyby pánve. Málo kdo z nich si však vzpomene na jeho rebelský pošklebek, lehce zdvihlý ret nebo snad jeho levé vystřelující koleno. Pokud i Vy patříte mezi takové co si vzpomenou jen na ty první dvě věci, pak Vám jednoznačně nějakou knížku o Králi doporučuji. Pokud se nestane pro Vás, tak aspoň pro mě bude vždy v určitých ohledech inspirující osobností.
 


Sonet #1

9. dubna 2014 v 17:07 | @Mia |  Nesmysl
Dobrý den, pane Sonet!
Ne každému jste se prý poved.
Básník se musí řídit vaší skladbou,
jinak všechny jeho naděje náhle padnou.

Zde asi lidé antitezi čekají,
někteří nahlas, jiní potají.
Každý z nich však zřejmě ví,
a pokud ne, tak se teď doví;

Stejně jako v lidském životě,
tak i v básnickém světě,
ke každému kladu, zápor se najde.

Čtenáře teď jen jedna syntéza čeká,
avšak po důkladném přečtení zjistí,
že bez ní se sonet složit nedá.

Faktor ovlivnění

9. března 2014 v 15:59 | @Mia |  Téma týdne
Zapněte si televizi! Co vidíte? Ať už jsou to televizní noviny nebo nejnovější film od Zdeňka Trošky, zapřemýšlejte na chvíli o tom, jestli to ve Vás vyvolává nějakou emoci. Nechci tu rozebírat, jestli je pozitivní nebo ne, ale zapřemýšleli jste někdy o tom, zdali Vás média nějak ovlivňují?
Každého z nás něco formuje, ale jen málokdo si to uvědomuje. Zastavili jste se někdy a řekli si: "Tak tohle mě vážně posunulo někam jinam!" Já osobně o tom občas přemýšlím a rozhodně to všem doporučuji. Tak nějak si uvědomíte, kde jste a na čem by jste ještě mohli zapracovat. Přijde mi škoda, že se o tomto lidé většinou moc bavit nechtějí a nechávají se jen bezhlavě formovat.

Životní kompetence

23. února 2014 v 11:56 | @Mia |  Nesmysl
Jen si to přiznejte! Každý z nás má v dnešní době potřebu (či snahu) vytvořit co možná nejefektivnější obraz sebe sama. Předvést se před ostatními se dokonce stalo naším dominujícím životním úkolem. Nátlak na naši osobu se neustále zvyšuje a my máme pocit, že například na trhu práce už s našimi možnostmi nemáme žádnou šanci. Vždyť zaměstnavatelé se shánějí jen po flexibilních, vůdčích typech, kteří jsou však schopní pracovat v týmu. Znalost minimálně 2 cizích jazyků se u solidního pracovního místa stala samozřejmostí.
Upřímně si myslím, že výši pomyslné laťky nastavujeme příležitostmi poznávat stále více nových věcí. I já mám ve svém pubertálním věku pocit, že mi spousta věcí utíká a to jen proto, že z časového hlediska nemohu "sáhnout" po všech příležitostech.
Možná, že jednoho dne dosáhnu všeho, co chci... Možná jen navždy zůstanu v bludném kruhu nestíhání.

Patriot? Ne, děkuji!

17. února 2014 v 16:33 | @Mia |  Téma týdne
"A ty jsi patriot?" zeptal se mě můj učitel angličtiny (jako obvykle česky) a přejel mě svým pohledem bývalého právníka.
"Ano, jsem." odpověděla jsem polohlasem, jako bych se za to měla stydět.
A neměla snad? Vždyť jsem z celé třídy byla jediná. Jemu se "ne" odpovídá lehce, když většinu života strávil v Kanadě a nemá proč být hrdý na Českou republiku. Od svých spolužáků to ale beru jako (vele)zradu a tajně doufám, že se jen nechtěli přiznat. Možná jen neví, co to slovo znamená...

Patriot = vlastenec = člověk, který zaujímá emotivně kladný a podpůrný postoj k jednotlivcům, či skupině.

Už teď si je dokážu živě představit, jak mají při zítřejším hokejovém přenosu obličeje nalepené na televizi. Češi, do toho! Najednou z nich jejich "nepatriotismus" tak nějak spadne a oni se jen potopí do atmosféry, kterou jim vytvořili přávě naši hokejisti.
Vlastně jsem někdy i ráda, že náš učitel angličtiny se na nás snaží mluvit česky, protože teprve až slyšíte to naše "ř" vyslovované cizincem, pochopíte, že jste rádi za řeč, kterou mluvíte.
Nehodlám tvrdit, že bych za svou zemi položila život, nebo, že jsem snad hrdá na každé naše rozhodnutí. Rozhodně se mi ale zdá zvláštní si nepřiznat, že spoustu věcí je na této zemi opravdu hezkých a pozitivních.
A jak jste na tom Vy? Jste, nebo nejste patriot?

Kam dál