Duben 2014

Milionový účes

25. dubna 2014 v 22:46 | @Mia |  Nesmysl
Ačkoliv nejsem velkým příznivcem umělého zkrášlování, rozhodla jsem se přece zase jednou navštívit svou kadeřnici. Každý v mém okolí tvrdí, že patří mezi ty lepší "odrůdy" tohoto povolání, musím se ale přiznat, že já bych si i tak vlasy raději ostříhala doma.
Už když přijdu do salonu zachvátí mě pocit, kterým většina lidí trpí při vstupu do zubařské ordinace. Žaludek se mi sepne a z hrdla mám problém vydat jedinou hlásku. Pohledy zaměstnanců, které jakoby křičely, že moje vlasy nejsou dostatečně extravagantní pro tohle místo mi na odvaze moc nepřidají. Netuším jak se správně položit do jejich umyvadla, aby mě ještě týden potom nebolelo za krkem, stejně tak si nedokážu představit konverzaci na úrovni mezi mnou a slečnou Kadeřnicí. Ano, musím uznat, že jsem ráda, že má kadeřnice si se mnou povídá a dokonce mi tyká. Mohla by si však všimnout mého nezájmu v tématech jako jsou televizní pořady, které již dávno spadly pod mainstream. Nakonec mi vlasy profoukne, napaplá do nich látky zvláštního skupenství a lehce je natočí, aby si mohla účtovat o třetinu víc.
Ohledně práce odvedené na mých vlasech si stěžovat rozhodně nemůžu. Bohužel je to jediné plus této profese, které mě napadá a díky kterému jsem toto povolání ještě zcela nezavrhla.
A ty? Jsi egoista, který to nedokáže ocenit jako já, nebo všechny své peníze schováváš jen pro tento typ služeb?

Legenda jménem Elvis (a jeho pánev)

17. dubna 2014 v 10:53 | @Mia |  Recenze
Autor: Michael Cox
Ilustátor: Philip Reeve
Překladatel: Robert Novotný
Edice: Drazí zesnulí

Většina z vás si asi po přečtení edice s názvem "Drazí zesnulí - od tvůrce Děsivých dějin" řekne, že je to jen nějaká knížka pro malé děti. Takto jsem se nejdřív zmílila i já.
Knížku jsem si chtěla přečíst hlavně proto, abych našla odpověď na otázku: "Proč tolik lidí v mé generaci nemá Elvise rádo?" Odpověď na tuto otázku jsem však nenašla, jelikož po přečtení knihy se Králi nedá vzhledem k tomu co dokázal nic vyčíst. Zatímco většina celebrit poslední doby ráda ujíždí na drogách, Elvis proti nim bojoval. Měl samozřejmě nějakou svou závislost, kterou kromě žen bylo jídlo. Muž dnes známý jako Král Rock´n´Rollu si v nezdravém jídle naprosto liboval. Jeho uspěchaný životní styl mu tento zlozvyk pak jen pomáhal více vyhrocovat. Podle knížky se Král jednou rozhodl letět přes polovinu Ameriky jen proto, že dostal chuť na svůj oblíbený sendvič. Něž ho však začnete za něco takového odsuzovat, přečtěte si následujících pár řádků.
Král byl známý pro svých mnoho tváří, někdy by si za pár centů nechal vrtat koleno, jindy rozdával Cadillaky náhodným lidem na ulici. Rozjel vlastní kampaň proti návykovým látkám (hippiesákům, kteří mu brali fanoušky) a na podporu zdravého životního stylu a zároveň trávil dny vysedáváním u televizí (většinou je vypínal pistolí). Nic ho nebavilo víc, než si dělat legraci z ostatních lidí a přesto to byl uhlazený, trochu rebelský gentleman. Co však pro něj mělo vždy stejnou a neměnnou hodnotu byli jeho fanoušci (a to hlavně ti rodu ženského). Byl schopný se pro ně roztrhat (mluvíme-li o jeho šatech, pak doslovně) a to ikdyž by mu mohlo jít o život. Jedním z jeho zvláštích zvyků bylo se před koncertem nalít různými solnými roztoky a spoustou vody, jen aby se pak na pódiu více potil. Tehdy se to ze zvláštního důvodu bralo jako neskutečně atraktivní věc. Takové hrátky se solí však mohli vést až k infarktu. Mezi méně nebezpečné způsoby jak rozječet davy fanynek patřilo házení spocených ručníků či rozžvýkaných žvýkaček do publika. Kvůli svým fanouškům také Elvis uspořádal v roce 1968 svůj comeback před kterým držel spousty naprosto nesmyslných diet. Dietu také držel v době, kdy vydechl naposled. Král zemřel ve 44 letech ve spánku. Jeho druhá žena Priscilla ho ráno našla na toaletě hlavou spadeného na kobereček. Jen za 24 hodin se u jeho domu, zvaného Graceland, shromáždilo více než 75 000 fanoušků.
Sposta lidí si o edicích tohoto typu myslí, že jsou to jen "špeky" vytažené bez kontextu. Pravda to sice není, avšak původním úkolem těchto knih bylo přitáhnout mladší čtenáře, aby si i ta "naděje národa" konečně přičichla k něčemu, co vypadá jako kniha. Takže ano, najdete tu spoustu zajímavých informací, avšak alespoň já jsem v nich kontext viděla. Dozvídáte se zde například jak to bylo se zubem, který měl Elvis zabodnutý v plicích, proč si při natáčení jednoho filmu nechtěl sundat košili nebo kolik na něm vydělali a stále vydělávají jeho manažeři, ochranka, ale také imitátoři. Poslední stránky knížky se tedy věnují tomu, jak zapůsobit na publikum, tak jak to dokázal jen Elvis.
Většina lidí si dnes pod jménem Elvis Presley představí muže s nagelovanou hřívou a svůdnými pohyby pánve. Málo kdo z nich si však vzpomene na jeho rebelský pošklebek, lehce zdvihlý ret nebo snad jeho levé vystřelující koleno. Pokud i Vy patříte mezi takové co si vzpomenou jen na ty první dvě věci, pak Vám jednoznačně nějakou knížku o Králi doporučuji. Pokud se nestane pro Vás, tak aspoň pro mě bude vždy v určitých ohledech inspirující osobností.

Sonet #1

9. dubna 2014 v 17:07 | @Mia |  Nesmysl
Dobrý den, pane Sonet!
Ne každému jste se prý poved.
Básník se musí řídit vaší skladbou,
jinak všechny jeho naděje náhle padnou.

Zde asi lidé antitezi čekají,
někteří nahlas, jiní potají.
Každý z nich však zřejmě ví,
a pokud ne, tak se teď doví;

Stejně jako v lidském životě,
tak i v básnickém světě,
ke každému kladu, zápor se najde.

Čtenáře teď jen jedna syntéza čeká,
avšak po důkladném přečtení zjistí,
že bez ní se sonet složit nedá.