Legenda jménem Elvis (a jeho pánev)

17. dubna 2014 v 10:53 | @Mia |  Recenze
Autor: Michael Cox
Ilustátor: Philip Reeve
Překladatel: Robert Novotný
Edice: Drazí zesnulí

Většina z vás si asi po přečtení edice s názvem "Drazí zesnulí - od tvůrce Děsivých dějin" řekne, že je to jen nějaká knížka pro malé děti. Takto jsem se nejdřív zmílila i já.
Knížku jsem si chtěla přečíst hlavně proto, abych našla odpověď na otázku: "Proč tolik lidí v mé generaci nemá Elvise rádo?" Odpověď na tuto otázku jsem však nenašla, jelikož po přečtení knihy se Králi nedá vzhledem k tomu co dokázal nic vyčíst. Zatímco většina celebrit poslední doby ráda ujíždí na drogách, Elvis proti nim bojoval. Měl samozřejmě nějakou svou závislost, kterou kromě žen bylo jídlo. Muž dnes známý jako Král Rock´n´Rollu si v nezdravém jídle naprosto liboval. Jeho uspěchaný životní styl mu tento zlozvyk pak jen pomáhal více vyhrocovat. Podle knížky se Král jednou rozhodl letět přes polovinu Ameriky jen proto, že dostal chuť na svůj oblíbený sendvič. Něž ho však začnete za něco takového odsuzovat, přečtěte si následujících pár řádků.
Král byl známý pro svých mnoho tváří, někdy by si za pár centů nechal vrtat koleno, jindy rozdával Cadillaky náhodným lidem na ulici. Rozjel vlastní kampaň proti návykovým látkám (hippiesákům, kteří mu brali fanoušky) a na podporu zdravého životního stylu a zároveň trávil dny vysedáváním u televizí (většinou je vypínal pistolí). Nic ho nebavilo víc, než si dělat legraci z ostatních lidí a přesto to byl uhlazený, trochu rebelský gentleman. Co však pro něj mělo vždy stejnou a neměnnou hodnotu byli jeho fanoušci (a to hlavně ti rodu ženského). Byl schopný se pro ně roztrhat (mluvíme-li o jeho šatech, pak doslovně) a to ikdyž by mu mohlo jít o život. Jedním z jeho zvláštích zvyků bylo se před koncertem nalít různými solnými roztoky a spoustou vody, jen aby se pak na pódiu více potil. Tehdy se to ze zvláštního důvodu bralo jako neskutečně atraktivní věc. Takové hrátky se solí však mohli vést až k infarktu. Mezi méně nebezpečné způsoby jak rozječet davy fanynek patřilo házení spocených ručníků či rozžvýkaných žvýkaček do publika. Kvůli svým fanouškům také Elvis uspořádal v roce 1968 svůj comeback před kterým držel spousty naprosto nesmyslných diet. Dietu také držel v době, kdy vydechl naposled. Král zemřel ve 44 letech ve spánku. Jeho druhá žena Priscilla ho ráno našla na toaletě hlavou spadeného na kobereček. Jen za 24 hodin se u jeho domu, zvaného Graceland, shromáždilo více než 75 000 fanoušků.
Sposta lidí si o edicích tohoto typu myslí, že jsou to jen "špeky" vytažené bez kontextu. Pravda to sice není, avšak původním úkolem těchto knih bylo přitáhnout mladší čtenáře, aby si i ta "naděje národa" konečně přičichla k něčemu, co vypadá jako kniha. Takže ano, najdete tu spoustu zajímavých informací, avšak alespoň já jsem v nich kontext viděla. Dozvídáte se zde například jak to bylo se zubem, který měl Elvis zabodnutý v plicích, proč si při natáčení jednoho filmu nechtěl sundat košili nebo kolik na něm vydělali a stále vydělávají jeho manažeři, ochranka, ale také imitátoři. Poslední stránky knížky se tedy věnují tomu, jak zapůsobit na publikum, tak jak to dokázal jen Elvis.
Většina lidí si dnes pod jménem Elvis Presley představí muže s nagelovanou hřívou a svůdnými pohyby pánve. Málo kdo z nich si však vzpomene na jeho rebelský pošklebek, lehce zdvihlý ret nebo snad jeho levé vystřelující koleno. Pokud i Vy patříte mezi takové co si vzpomenou jen na ty první dvě věci, pak Vám jednoznačně nějakou knížku o Králi doporučuji. Pokud se nestane pro Vás, tak aspoň pro mě bude vždy v určitých ohledech inspirující osobností.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yima Yima | E-mail | Web | 17. dubna 2014 v 11:49 | Reagovat

Já ty edice miluju. Ať jsou to drazí zesnulí, děsivá věda a tak dále, a tak dále. Nejraději mám "Děsivá literatura - Spisovatelé a jejich tlustopisy". To jsem původně četla z knihovny, ale hrozně jsem si to zamilovala, tak jsem si to koupila a ještě teď dovnitř občas nakouknu. :)
Pak mám Děsivé dějiny - Anglie, Prohnaní Přemyslovci, Surová středověká Anglie a Mazaní Slované. Pak Děsivou vědu - Vesmír, hvězdy a slizcí ufoni. No a pak ty zesnulé, to mám Leonarda da Vinciho a Alexandra Velikého. Ten Alexandr byl totálně boží!
Taky jsem jich přečetla mnohem víc z knihovny. A poslední dobou přemýšlím, že bych si nějaké zase nakoupila, protože některé tituly by mě i zajímaly. :)
A co se týče Elvise. Já ho respektuji, některé jeho písničky mám vážně ráda. Obdivuji ho. Ale prostě The Beatles pro mě budou vždy na vyšší příčce. :D

2 @Mia @Mia | Web | 17. dubna 2014 v 12:16 | Reagovat

Ještě že tak! Já myslela, že jsem snad nejstarší co ty knížky čte. (Když jsem si je pujčovala, tak se na mě knihovnice dívala dost divně. :D)

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 30. května 2014 v 15:39 | Reagovat

Jé, tu edici jsem milovala a několik z nich mám i doma, dokonce jsem tak trochu z dějepisu přesedlala i na Děsivou vědu, ale Dějinám zůstávám věrna (nebo spíš zůstala), posledních pár let jsem si na ty knížky ani moc nevzpomněla, ale daly mi svým neotřepaným a často zvráceným humorem (nebo mi to tak v mladším věku přišlo) dal základ k milování dějepisu, do té doby jsem dějepis tak nějak jen vnímala, brala asi proto, že mi šel líp, jak matika, ale po čtení těchto knížek jsem si k němu vytvořila vztah :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama