Na prknech, která znamenají svět

8. června 2014 v 10:10 | @Mia |  Téma týdne
Je to už asi 4 roky od chvíle, co jsem si poprvé stoupla na jeviště. Od té chvíle jsem si zkusila jaké je to se na čtyřicet pět proměnit v šotka, jak správně "divadelně koketovat" i jaké je to ležet na jevišti a volat o pomoc. Spoustu lidí chce být herci. Asi v tom vidí popíjení šampaňského, jezení kaviáru a uživání si svých patnácti minut slávy. Možná za tím nevidí té spoustu práce, ale jen ten pocit.
Pocit, jaký vlastně? Taky ho při každém hraní zažívám, ale jaký vlastně je? Nervozita smíšená s radostí, lehce inspirovaná vášní s lehkým napětím, zdali to vyjde. Nebo snad pýcha oplývající únavou ze všeho toho snažení? Radost a zároveň ten děsivý neúspěch. Ta myšlenka ve vaší hlavě, která vám říká, že se lidem nebudete líbit, že se nezasmějí, nebo se naopak pousmějou v nevhodnou chvíli. Smíšení všech pocitů naráz, které musíte při vstupu na prkna nechat za sebou a jen hrát. Hrát...Naistalovat si jiné pocity, které vám zřejmě nikdy nepatřily. Stát se člověkem naprosto nevysvětlitelným pro váš reálný život. Zavrhnout své myšlení a naprosto se změnit.
Ve spoustě vztahů se partneři navzájem snaží změnit, vetšinou marně. Jenže vy tu nemáte za úkol změnit nějaké své zlozvyky, ale třeba své pohlaví, věk, svůj pohled na svět. Netvrdím, že herectví je nějaké těžké břemeno tahající vás ke dnu. Naopak jsem toho názoru, že hercem může být každý. Jen to v sobě musíte objevit. Přestat se bát a být otevřený a upřímný své roli. Zapomenout na realitu a jen hrát. Zažít ten pocit, který stejně jako přišel, tak po chvíli zase odejde. Pocit, který vám bude v realitě chybět.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nodoby nodoby | Web | 8. června 2014 v 11:27 | Reagovat

páni, super článek!

2 @Mia @Mia | Web | 8. června 2014 v 19:23 | Reagovat

Děkuju! :)

3 Holoubek Holoubek | E-mail | Web | 5. září 2014 v 16:58 | Reagovat

Jo, divadlo je tak nějak za hranicí reality. Pokud se do něj zamiluješ, tak je tak nějak jedno, jestli jako divák nebo jako herec.
Už tomu bude 8 let, co jsem si s ním začal a tak 5, co ho bezvýhradně zbožňuji (teď už i jako divák). Ovšem není divadlo jako divadlo...

4 Pufflie Pufflie | E-mail | Web | 7. září 2014 v 12:22 | Reagovat

Naprosto jsi popsala mé pocity při hraní divadla! Já hrála už na prvním stupni základky, ale tomu se nedá říkat divadlo. To, čemu se tak už říkat dá, dělám tak čtyři, možná pět let a opravdu mě to naplňuje :)

5 Kika Kika | E-mail | Web | 10. září 2014 v 16:34 | Reagovat

:) chvilku jsem "hrála" v dramaťáku a i tak si nedovedu představit, kolik se toho člověk musí učit a co za dřinu za tím stojí. Ale to tak bude asi u každého povolání... ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama